Sice to nějaký pátek trvalo, ale i k nám do Anglie nakonec dorazil sníh. Z ničeho nic, jen na pár dní, ale i tak zvládla sněhová nadílka nadělat jak spoustu radosti, tak starostí. Byla jsem ten den v práci, když najednou za oknem začal padat sníh. Prvotní nadšení – trochu mi to připomínalo malé děti a jejich první Vánoce – rychle vystřídaly obavy, především z cesty domů. Prohlášení jako „v tomhle přece nemůžu řídit“ a „mně určitě nepojede vlak“ mi ještě ve čtvrtek večer přidaly jako vtipné průpovídky. Do pátečního rána.
Se zvoněním budíku, který má přítel každý den nastavený na 6:00, jsem otevřela oči. Ryan s velkým očekáváním začal na internetu hledat jeho klasický ranní spoj do práce – a světe div se, všechny vlaky byly zrušeny. Nevěřícně jsem se podívala z okna, abych uviděla pouze pár centimetrů čerstvě napadaného sněhu. Ano, místní dráhy opravdu zrušily všechny vlakové spoje – kvůli sněhové kalamitě.
No nevadí. Alespoň to znamenalo, že se žádná práce nekoná, a vzhledem k tomu, že jsem měla zrovna den volna, tak to i cekem přišlo vhod. Čekala jsem poklidný den strávený v posteli u filmu, hlavně proto, že venku byla opravdu zima. Teda alespoň na místní poměry. Asi tedy chápete, že nic takového se nekonalo – o pár hodin později mi bylo oznámeno, že jdeme ven. Jakože „teple se obleč, vem si pořádný boty a jdeme bobovat“ven. Dobrá, naštěstí jsem si z Čech přivezla pořádnou zimní bundu a boty do sněhu, takže jsem neměla až takový problém. To stejné se ovšem nedalo říct o Ryanovi – jako vhodnou obuv pro zimní radovánky si vybral kecky. Takový ty kecky, ve kterých vám je zima už na podzim! Nevadí, konec konců jeho volba, jemu bude zima, ne mně.
Jak jsem zmínila v jednom z přechozích článků, kousek od domu máme opravdu velký les se spoustou kopců – ideální místo pro zimní radovánky. Sešli jsme se tedy s pár kamarády– protože opravdu nikdo nešel ten den do práce, v tom počasí se přece nedá řídit –a vyrazili si užít trochu zábavy. Kluci na plastovém kusu čehosi zkušeně sjížděli kopce jako na snowboardu, já jsem raději zůstala u klasického „prostě si na to sedni a nějak to sjeď“. Po pár hodinách venku a několika pádech padlo zásadní rozhodnutí – postavíme iglú. A ne, kluci neměli nejmenší tušení, jak se takové iglú staví.
Přes počáteční snahu jim vysvětlit, že takhle to vážně nepůjde, jsem se rozhodla nekazit jim radost a jen mlčky sledovala, kdy jim dojde, že to prostě nepostaví. Musím uznat, že do toho byli opravdu zapálení a po téměř 2 hodinách postavili cca půl metru vysokou zeď. No, a někdy v ten moment jim došlo, že se to nějak nezaobluje a že teda asi nemají, jak udělat tu střechu. A protože už i v mých opravdu zimních botách začínala být trochu zima, rozhodli jsme se raději pro teplý čaj - s mlékem … -a něco k snědku.
Sníh nám vydržel jen přes víkend a tenhle týden to už zase vypadá spíš na jaro, když teda zrovna neprší. Na jednu stranu mě opravdu děsí, jak dokáže během jedné noci sněžení celá země totálně zkolabovat. Většina lidí se už ráno nedostala do práce, a ti co to ještě ráno zvládli, zase neměli, jak se odpoledne dostat domů. Přestali jezdit vlaky, autobusy ale i taxíky – prostě všechno. Jediný způsob dopravy byl víceméně pěšky. Na druhou stranu jsem si užívala to nadšení, a to nejen dětí, ale i teenagerů a dospělých. Snad celé město bylo ten den venku – jen tak na procházce, bobovat, nebo stavět sněhuláky. A bylo jedno, jestli vám je 5, 15 nebo 30. Domů jsme se vrátili krásně utahaní a mě to připomnělo zimy mého strávené od nevidím do nevidím venku. A tak nějak mě to udělalo opravdu šťastnou.
A co vy? Užíváte si také zimních radovánek, nebo už vám ta zima trošku leze krkem?
